Nadmořská výška:
3798 m.n.m.
Trasa:
1. den: Praha - Kals Am Grossglockner (parkoviště Lucknerhaus) - Stüdlhutte
2. den: Stüdlhutte - Grossglockner - Erzherzog Johann Hütte
3. den: Erzherzog Johann Hütte - Kals Am Grossglockner
Výstupová trasa:
Cestou Stüdlgrat
Tak jsme to odpálili. Pár lidí se nás ptalo, jestli nejsme úplně vypatlaní, že tam polezeme a my jsme úplně nedokázali upřímně odpovědět. On Glockner není ta nejtěžší ani nejnebezpečnější hora na světě, ale je to záhul, co si budem. Navíc ani jeden jsme nebyli úplně ve formě. Oba jsme si sotva vyléčili zranění a nezvládli natrénovat. Ani se otestovat na něčem lehčím. Dachstein byla pohodová ferrata, ne alpské lezení. Jenže na našem seznamu je Glockner tak hezky nahoře a navíc je to kousek od Práglu. A máme čas. Máme možnost!
V osm ráno jsme si dali sraz v pražském Braníku, naházeli do auta bágly a trochu se děsili, jestli nejsou trochu těžší, než by se nám líbilo. Ale to teď stejně nevyřešíme. Skočili jsme do auta, pustili si rozhovory s Márou Holečkem, Radarem Grohem, Radkem Jarošem a podobnými borci, abychom nasáli trochu toho testosteronu a adrenalinu ... a vyrazili. O nějakých deset hodin později už jsme přijížděli po horské cestě ke Kals Am Grossglockner a nabírali výšku. To jsme poznali podle pískání v uších a zoufalého křiku motoru, který se snažil na jedničku podat pořádný chlapácký výkon.
Doprovázení smradem pálící se převodovky jsme zaparkovali na parkovišti u Lucknerhausu (1920 m.n.m.), poslali domů zprávy, že jsme úplně v pohodě, vytáhli bágly a začali laborovat, co necháme v kufru. Jako první šly ručníky. Správný chlap má smrdět, takže je nebudeme potřebovat. Pak vaření a jídlo. To prostě nějak dáme. A to bylo všechno. Zbytek jsme prostě věřili, že budeme potřebovat.
Z parkoviště jsme vyrazili na chatu Stüdlhütte (2801 m.n.m.). Bylo to krásných pět kilometrů, na kterých jsme se museli pořád zastavovat a cpát si oči zpátky do důlků. Tak ono když dva kluci co žijou v praze dorazí do Alp, je to tak vždycky. Bystřinka, travička, ty vole sníh v červenci ... to není náměstí Repu a metro a močí vonící Karlák. Na chatě nám samozřejmě řekli, že nám najíst nedají a tak jsme si čekání, jestli nás aspoň ubytujou (protože chlapi rezervace nedělají) si zkrátili pár weisbeery, očumovali přitom stůl plný ošlehaných a ostřílených a asi už i trochu připitých horských vůdců, které zítra čeká další nudný den v kanclu a jejich vyděšené klienty.
Cesta k vrcholu
Vstáváme před pátou ráno a cítíme se ... no, jako bychom vstávali v pět ráno. Dáváme se trochu dokupy. U snídaně už mají nedočkaví nebo nervózní klienti horských vůdců nasazené sedáky. Trochu si říkáme, jestli jsme taky neměli jít s vůdcem, ale už je pozdě. Dneska se to děje. Soukáme se do výstroje, batohy na záda a vyrážíme do chladného rána. Vrchol ještě nevidíme, skrývá se za hřebenem. Měli jsme si dát víc kafe. O dost víc kafe.
Po prudkém startu přes pohodové suťovisko dorážíme k ledovci. Poprvé vytahujeme lano, vážeme se, nasazujeme mačky, cepíny do ruky a pokračujeme. Ani jeden moc nemluvíme. Nemáme strach, cítíme v kostech, že to bude všechno v pohodě, ale cítíme v nich taky něco jiného a nejsou to ty včerejší dvě piva.
Po přechodu ledovce vyšlapaným chodníčkem dorážíme k nástupu do stěny. Stüdlgrat je před námi. Žádná normálka, ale regulérní lezecká cesta. Během krátkého čekání ve frontě sundáváme ledovcovou výbavu a vyrážíme. První dotyk se skálou, kontrola těsnosti plen a už hledáme chyty a stupy, jistíme se přes tyče, občas se dobereme přes půlloďák a i když se nebojíme, tak ten pocit, že dole nikdo nestojí a nečeká aby zachytil pád jako na sportovkách, je divný. Po chvíli Martin vysloví otázku, kterou jsme si do té doby nechávali pro sebe. A není to, jestli doma vypnul žehličku. Martin totiž doma nežehlí. Martin je chlap a těm to vyžehlí napnutý svaly. Martin se ptá:"Hele a jak se cítíš?" Petr odpovídá že blbě. Na blbou otázku ... Ale je to jasné. Nastoupat takhle rychle takové převýšení bez pořádné aklimatizace nebyl úplně nejšťastnější nápad. Ale co, bojujeme dál. Občas se musíme zastavit a popadnout dech. Ne proto, že je stěna těžká. Naopak, leze se krásně. Ale výškovka nám bere dech. A taky humor. Konec srandy
Po dvou hodinách dolézáme na Früshtickplatz. Místo, odkud už se leze jenom nahoru. Dáváme si pauzu, popadáme dech a pak děláme krok, po kterém už není návratu. Teď už je vrchol jediná cesta. Lezení je pořád krásné, ale nedostatek kyslíku nám zhoršuje mentální kapacitu. Půlloďák už není nejjednodušší uzel na světě. Občas nám trvá, než ho navážeme. Stěna je náročnější, úseky exponovanější a občas založíme friend, abychom se cítili lépe. V jednom místě se podíváme nahoru a vidíme vrtulník. Letí pro někoho ze skupiny před námi. Martin se přitiskne ke stěně, když jím zacloumá vítr z rotoru. Lezeme dál. A víme, že jsme pomalí. Hrozně pomalí. Už jsme měli být nahoře, máme hlad, jsme podráždění, máme chuť to vzdát, ale musíme nahoru a rychleji to nejde.
Když jsme kousek pod vrcholem, napadne nás dát si pauzu, ale je to jako když lezete náročnou cestu, jste pod topem a víte, že teď musíte zabrat. Zatnout zuby a lézt, i když myslíte, že už nemůžete. Chytáme se skály a jdeme dál. Škrábeme se nahoru, krok za krokem, až už není kam dál jít. Stojíme před vrcholovým křížem a nechceme tomu uvěřit. Ta dřina skončila. Nevzdali jsme se a dokázali jsme to. Brečíme jak malí kluci, objímáme se a jsme šťastní. Při zpětném pohledu to asi těm, co si to dali na zývačku muselo přijít příliš teatrální. Vždyť je to jenom Glockner. Nejsi na Ká dvojce cype. Ale pro nás to byl první pořádný vybojovaný, vydřený vrchol. První opravdové horolezectví a my jsme se nebáli, necouvli jsme, a došli jsme na něj.
Sestup
Horolezci říkají, že se neslaví na vrcholu, ale až dole v bezpečí. My jsme neposlechli. Cesta dolů normálkou bude pohoda. Snědli jsme pár kousků jerky od Adventure menu a vyrazili dolů. Bohužel, i když je pozdě, sestup normálkou je ucpaný jak záchody na hlaváku. Jdeme pomalu. Už zase. Překračujeme sněhové mosty, překonáváme lehké skoro nelezecké kroky, ale uvízli jsme mezi velkou skupinou, která moc horské etikety nepobrala. Jedna její členka nám slaní skoro na hlavy, další do Martina žduchne, snažíme se vymanit z jejich sevření, protože jsou nebezpeční, ale nedaří se nám to. Petr navrhuje použít cepín, ale Martin, znalý knihy "Nechovej se jako debil Petře" navrhuje více zenové řešení. Nakonec se na hodinu zasekneme, když slaňují. Většina z nich zjevně neví co dělají a jediná zkušenější členka výpravy už je dole a odtamtud vyřvává instrukce. Petr znovu navrhuje použít cepín.
Když se nám cesta konečně uvolní, slaníme dolů, slezeme na ledovec a vyrážíme směr Adlesruhe. Je osm hodin v noci, když konečně přejdeme přes práh. 15 hodin! Jsme hotoví. Ze správce vyžebráme dvě gulášovky, hodíme si věci do lágru a jdeme se najíst a dát si pivo. Hotovo. Tyvole hotovo. Kreténi blbí, proč to děláme? Napijeme se a plánujeme, kam vyrazíme příště.
Autorská poznámka:
Z původního textu byly z důvodu zachování humanitárně přípustné délky textu odstraněny všechny zmínky o rozmotávání a namotávání lana. Takže poučení na závěr. Pokud si chcete na tuhle stěnu ve dvou vzít osmdesáti metrové lano a navazovat se na dva prameny, tak nebuďte takoví kreténi jako my a nedělejte to.
Comentários