Jak jsme nesnědli špagety: díl 1. přípravy a cesta

“Nedávno jsem koukal na super trasu, Spaghetti tour,” řekl Petr a Martin legendárně odpověděl: “Tyvole, to znám, tam bych chtěl.” A tak to začalo. Na SmichOffu. Před třemi lety. A letos se to konečně stalo … skoro stalo.

Jen se podívejte na ten Martinův šťastný výraz! Kdyby jen tušil ...

Rok trvalo se odhodlat do toho jít, pak ale byla špatná podmínka a my radši vyrazili na Dachstein a řekli si: “Jako byli jsme trochu kreténi, že jsme jako první vysoké hory chtěli Špageťárnu.” Další rok se Petrovi narodil prcek a odjet na skoro dva týdny mu přišlo jako otcovský fuck-up roku, tak jsme vyrazili sbírat zkušenosti na GrossGlockner. A letos to konečně nastalo.

Několik měsíců jsme se připravovali, sledovali počasí, ať máme širší obrázek, řešili termín, vybavení, trasy, možnosti ústupu, co budeme žrát a kde budeme spát. Náš plán byl debilní, protože to tak máme rádi. Rozhodli jsme se vyrazit v období mezi sezónami, kdy jsou téměř všechny chaty zavřené, je tam minimum lidí a ti, kteří tam jsou, vyráží více méně na jednodenní tůry. Takže volné winterraumy, klídek, ale pořád nějaký pohyb lidí a vyšlapané cestičky. Jediné, co nám trochu narušilo plány bylo, že na Švýcarsko-Italskou hranici přišla zima o pár měsíců později, než normálně. V květnu! To znamenalo více sněhu, což jsme ale nevnímali nijak negativně, právě naopak. Nic nás nemohlo zastavit.

A nezastavilo. Zatím.

Ve čtvrtek večer jsme se sešli u Petra v práci, naházeli věci do auta, zajeli k Petrovi domů pro zapomenuté přezky, které si uvědomil, že měl celou dobu v práci (a po návratu zjistil, že je měl vlastně doma), dali si Pizzu a vyrazili na cestu. Občas jsme zastavili na čůrání nebo sváču a za hranicemi s německem otestovali, kolik toho naše kára vytáhne. Ale asi jen tak na půl kilometru, protože pak už byly pořád nějaké uzavírky, díky kterým jsme se cítili jako doma. Asi všichni víte, jak to je. Plán cesty vypadá tak, že jeden řídí, zatímco druhý spí a pak se vystřídáte. A pak jste oba pořád vzhůru a spolujezdec se děsí toho okamžiku, kdy se řidič bude chtít vystřídat. A přesně takhle jsme jeli. S jedním bonusem. Protože máme štěstí na počasí, celou cestu nám lilo. A jak se ukázalo, ta voda měla tendenci se vylívat spolujezdci na nohy, takže když se zrovna náhodou rozhodl usnout, smůla prd a mokrý nohy. Kdybyste řešili podobný problém, tak vám v servisu vyfouknou díru a je to v poho. Prostě ucpaný odtok.

Kromě toho, že na německé benzince neměli sekanou v housce (a Petr proto zvažoval návrat), nás potkala jediná zajímavá věc. Přijeli jsme na mýtnou bránu, zaplatili a chtěli odbočit doprava, kam nás vedla navigace. Ale pán, který vypadal, že není místní blázen, naváděl všechna auta vlevo. “Objížďka!” vyhodnotili jsme moudře. A o chvíli později najížděli na vlak. Jenže, když nečekáte, že pojedete vlakem a nevíte jak dlouho a zrovna jste měli v plánu se někde vyčůrat, je to trochu překvápko. Protože z jedoucího vlaku, který je v podstatě jenom ohrádka pro auta se vám čůrat nechce. A tak Petr po vyhodnocení situace vystoupil, seskočil, tvářil se, že ho nikdo nevidí a pak se zase vrátil a doufal, že jeho pinďour neskončí na něčím tiktoku s komentářem “LOL”. Kromě toho, že jsme se poučili, že je fajn se podívat i na cestu a nejenom na trasu, jsme taky měli zážitek. A patnáct minut spánku. Do campu jsme dorazili v sedm ráno. A zjistili, že je zavřeno.

V příštím článku to už bude zábavné.