Jak jsme nesnědli špagety: díl 2. aklimatizace

Po skoro dvanácti hodinách jízdy jsme konečně v Täsch a dál už autem nemůžeme, protože do Zermattu se jezdí vlakem. Šťastní, že už nikam nemusíme, parkujeme před recepcí campu a zjišťujeme, že je zavřená. Petr si trochu nevšiml, že mají na webu napsanou otvíračku a čas check-inu … no co už. Takže nasedáme zpátky do auta a šup na parkoviště, protože early check-in je tak drahý, že se nám do toho nechce. Plán je tím pádem jasný. Jdeme se aklimatizovat.

Jdeme do suproše nakoupit snídani … v sekci slev, protože na šunku a pečivo v ceně fine dining večeře se nám nechce ani dívat a abychom zachovali naši sociální úroveň, jíme v autě v podzemním parkálu. A pak vyrážíme na kafe, které chutná jako zvětralý turek od babičky. Na druhou stranu cena odpovídá chuti. Pokud teda chodíte na kafe do Starbucks.

Po rychlé kontrole mapy vyrážíme na cestu. Našim cílem je Täschhütte ve 2700 m.n.m. Ono původně byl náš cíl ještě vyšší, ale to jsme si mysleli, že to proložíme spánkem. A samozřejmě bychom to nebyli my, kdyby nepřišel alespoň lehký deštík. Balíme si akorát tyčinky a péřovky a jdeme do toho. Pohodovou lesní cestičkou stoupáme až k pár baráčkům, kde si dokážeme představit trávit důchod a tak nějak tušíme, že jsou tady krásné výhledy. Pokračujeme dál na kamenitou stezkou a v záhybech se nám občas poštěstí, že vítr rozfouká na pár vteřin mraky a my vidíme majestátní zasněžené obry. Petr se nahlas zamyslí a řekne, že tak vysoko už zítra budeme taky, ale Martin ho opraví, že budeme ještě o kilák výš. Jsme trochu jako malí kluci. Naivní a plní elánu a energie. 

Stoupáme dál. Bez nálože na zádech jsme trochu jako Legolas, když se při přechodu Mlžných hor posmíval ostatním členům společenstva prstenu, kteří se brodili sněhem. Dokud teda nedojdeme na sníh a nezačneme se do té mokré břečky bořit. Ale pořád jsme veselí a vidíme se, jak zdoláváme všechny ty čtyřtisícovky. Asi s tím má co dělat i to, že jsme vzhůru už nějakých třicet hodin. A pak docházíme na chatu, která je mimo sezónu samozřejmě bez obsluhy, ale uvnitř je neskutečně prostorná a útulná, s připravenou vodou ve velkých hrncích ve vybavené kuchyni. V tu chvíli nám dojde, jací jsme idioti, že spíme dole v drahém campu místo abychom to zalomili tady. Zdarma a s romantickým výhledem na šedivé mraky všude okolo. 

Dáváme sváču a razíme zpátky dolů. Tohle jsme podělali, glamping zdarma jsme vyměnili za camping za ledvinu. Cestou dolů potkáváme asi miliardu svišťů, ale žádný se nechce nechat vytahat za kůži jako to ukazují na instagramu. Když později vidíme ilustrace o historii lovu těhle chlupáčů, tak chápeme, proč se s lidmi nechtějí kamarádit.

Cestou dolů přemýšlíme, že si dáme někde kebab. Po zjištění, že jeden by stál v přepočtu pětikilo, polykáme sliny. V čuproši bereme tortelloni (jak luxusně to zní že) a v campu, který se mezi tím zase zavřel si je děláme na vařiči. To už jsme vzhůru nějakých třicet šest hodin, tak si dáváme pivko aby se nám líp spalo (to jsme si samozřejmě dosockovali z česka, kdyby nás chtěl někdo obvinit z toho že jsme buržouzi). S hlavou plnou čtyřtisícovek usínáme po skoro čtyřiceti hodinách.