Jako takhle. Jestli si myslíte, že po čtyřiceti hodinách bez spánku je dobrý nápad si dát dvě pivka a jít si na nějakých šest sedm hodin zdřímnout před brutálním výstupem s těžkým batohem, tak není. Ráno se na sebe nechceme ani dívat. Pod očima máme kruhy, že by se daly použít v dalším díle slavného hororu a nálada je asi jako ráno po noční směně, když vám dojde kafe (i když to naštěstí máme).
Rychle balíme, přebalujeme, přehodnocujeme, vybalujeme a znovu balíme a pak fičíme přeparkovat auto. Recepce campu je ještě zavřená, takže noc zdarma … kdybychom nebyli poctiví kreténi a nanapsali maila, že jsme tam teda byli a ať nám pošlou číslo účtu (což udělají, sakra!). Šup na vlakáč, šup do vlaku a šup do Zermattu. Když vlak projíždí tunelem, rychle se míhající okna působí trochu transovým dojmem a asi oba si v hlavě tvoříme k téhle cestě sountrack. A ten je čím dál veselejší, jak nás nakopává kofein a vykoukává slunce. Konečně se na nás usmálo s počasím štěstí. Všechno bude v pohodě.
V Zermattu vystupujeme a až na pauzu u pítka, kde doplňujeme vodu, jím probíháme, protože na koukání do výloh jsme moc chudí. A pak konečně sestupujeme z asfaltky a po krásné luční cestičce stoupáme ke stanici lanovky, kterou narozdíl od turistů, kteří stojí frontu vesměs v tričkách s krátkým rukávem, kraťasech a pantoflích, ji míjíme a míříme nahoru po svých (ano, ještě pořád jsme naivní a optimističtí).
Voňavá louka se velmi brzy mění na sjezdovku. Nejdříve celkem pohodovou, po chvíli čvachtavě blátivou a nakonec zasněženou. A i když jsme s tím mohli počítat, protože jsme věděli, že zima přišla letos výrazně později, tak jsme s tím co? Tak jsme s tím nějak zapomněli počítat. Šlapeme dál a je to nechutná makačka. Říkáme si, jestli jsme se radši neměli postavit za ty turisty, kterými jsme ještě před chvílí opovrhovali a vyplácnout sto franků za snadnější cestu. Ale už je pozdě. Když se vynoříme ze zatáčky, vidíme poprvé po pravici Matterhorn a po levici hřeben Monte Rossy, na který míříme, a ukápne nám z té krásy slzička. Další nám ukápne v zápětí, když vidíme, kudy půjdeme dál. Hlubokým sněhem až ke stanici lanovky Trockener Steg. Zatímco u Martina se projevujou naběhané kilometry, u Petra se projevuje nedávno dolečená angína a jaro strávené střádavýma chřipečkama. Boříme se po pás do sněhu a nenechte se mýlit, naivitu a optimismus už v sobě nemáme.
Když přicházíme ke stanici lanovky, máme už toho plný boule a děsí nás představa, že takhle budeme muset nastoupat ještě dalších 500 výškových, ale tady je sjezdovka urolbovaná, takže už žádné boření. Svačíme, sbíráme síly a nutíme se ke křečovitým úsměvům. A jako už tolikrát v životě přemýšlíme, proč jsme se nedali na Hobbyhorsing (pokud neznáte, tak si to musíte okamžitě vygooglit).
Nasazujeme mačky a nastupujeme do posledního stoupáku. 550 výškových na 4,5 kilometrech. Fakin krpál. A do toho začínáme silně pociťovat výšku. Včerejší zanedbaná aklimatizace se nám nevyplatila. Stoupáme na automat. Paří do nás slunce. Petr zůstává pozadu, protože mu dochází síly, ale odhodlání pořád má. Počítá kroky a o svém utrpení napsal extra krátký článek tady. Po chvíli padá jasné rozhodnutí. Jsme pozadu, takže abychom nedopadli jako vždycky, Martin půjde napřed a zajistí večeři a nocleh a Petr se doplazí. Máme vysílačky, takže se pořád kontrolujeme. Sice je to stoupák a dochází síly, ale aspoň vidíme náš cíl, což nám dodává motivaci … dokud … se nezatáhne a náš cíl nezmizí. Martin už je naštěstí skoro nahoře a petrovi do vysílačky oznamuje dobré zprávy: Blíží se bouřka. Petrovi je to vlastně tak nějak jedno. Stejně bude šlapat dokud to půjde a pak se plácne na stranu. Martin zajišťuje večeři a nocleh a jde Petrovi naproti. A oznamuje mu dobrou zprávu: bouřka už nemíří našim směrem. Petrovi je to jedno. Stejně bude dál šlapat a možná sebou i někam plácne. Martin doráží k Petrovi a bere mu batoh. Petr je šťastný. Každý krok teď bolí trochu míň. Trochu. A tak se zase šoupeme nahoru. Dokud v mlze pod námi neuvidíme světlo. Petr to tipuje buď na mimozemšťany nebo duchy, kteří nás přišli převést na druhou stranu. Martin ví, že je to rolba, která u nás zastaví, otevře dveře a nabídne odvoz. Petr se zarazí. Teď už by to fakt chtěl dojít, takže se na Martina obrátí s otázkou: “Jak je to ještě daleko?” Ale pohled v martinových očích, když mu říká, že chce fakt nasednout a jet, mu nedává možnost odporovat.
Na chatě se navečeříme, dáme pivo a najdeme si místo na spaní a trochu tušíme krušnou noc. Místní chatař bude hrdina dalšího článku, na kterého asi nikdy nezapomeneme.
Comments