Jak jsme nesnědli špagety: díl 4. a balíme krámy

Nebudeme si tady nic nalhávat, takže si vzpomeňte na to, když jste přišli domů z brutální párty, plácli sebou do postele a těšili se až usnete, ale po hodině vás vzbudil brutální sušák, bolest hlavy a taková ta otázka, jestli se pozvracíte teď nebo až za chvíli. Taková byla naše noc. Výškovka do nás vstoupila jako démon a tvářila se, že nikam nepůjde.

Když jde Martin vzbudit Petra, slyší jen zaskučení, kterým mu odpoví (a Petr si jej samozřejmě pamatuje jako jasně artikulovanou větu) a je mu jasné, že před svítáním nevyrazíme.

Kolem sedmé se potkáváme na snídani. Petr skoro nic nesní. Martin měl taky těžkou noc, ale Petr má blbý rána i po dobré noci. Shodujeme se, že nahoru na Breithorn, který měl být čtyřtisícovkou pro dnešní den, rozhodně nevyrazíme. Zvažujeme možnosti jako vyrazit spodní cestou na další chatu, ale představa delší chůze než ven na terasu je v podstatě směšná. A přitom je venku tak krásně. Naprosto dokonalé počasí na výstup, ale … co se dá dělat. Petr do sebe háže prášek na výškovku, který mu dal nějaký ital a doufá, že to není rape pill.

Prosímvás ... tenhle obrázek je dokreslený AI, protože byl na výšku, ale Martinův zoufalý výraz za to stál

Koukáme z okna na ty, kteří vyrazili nahoru a tiše jim závidíme. A to nás po včerejšku ani nebolí nohy. Nebýt výškovky, byli bychom ready. Ale na coby kdyby se nehraje. Jako dvě princezny si chodíme pro kapučínka na bar a chatař po nás nechce ani euro. Tak moc je mu nás líto. Občas s Martinem pokecá v italštině a pak se vrátí k práci. Na jakýkoliv pochod někam dál definitivně rezignujeme a ptáme se, jestli můžeme zůstat na noc. Je neděle, takže neočekáváme, že by měl nějak plno. A opět jsme se přepočítali. Má úplný fullhouse. Tak se ptáme, jestli můžeme přespat venku na terase a on je (poměrně logicky) hodně překvapený tím, že jsme na spaní venku vybavení a nabízí nám naprosto exkluzivní alternativu v podobě muzea výstavby místní lanovky, které je za rohem. Bereme všemi deseti. Prosíme o večeři a snídani, dáváme další princeznovské kafíčko a když se dovnitř začínají stahovat lyžaři na oběd, dáváme si baštu. Už je nám dobře. Démon jménem výškovka z nás vystoupil a my jsme zase optimističtí a těšíme se na zítřejší pokračování v cestě.

A tady to pojďme trochu zestručnit, protože se toho zase tak moc nedělo. Prostě jsme se flákali na chatě, občas něco snědli, občas zasněně koukli do mapy a jindy zas na kopce a přátelili se s chatařem, který byl bývalým členem místní horské služby a zachránil nás před cestou zpátky dolů tím, že nám nabídnul exkluzivní místo na přespání.

Když se nachýlila noc, přesunuli jsme se do muzea a zalezli do spacáků. Trochu nás vysívaly světla na fotobuňku, ale nic co by nevyřešily špinavé trenky. Stejně to ale byla taková ta noc, kdy se nemůžete dočkat zítřka, dokud …se Petr nešel vyčůrat a nepřekvapilo ho husté sněžení. To by mohl být problém. A ráno se ukázalo, že je.

Probudili jsme se do kouzelné krajiny pokryté tlustou vrstvou sněhu, která se po pár metrech utápěla v mlze. Problém číslo jedna byl, že náš plán byl držet se cestou na Breithorn se budeme držet vyšlapaných cestiček. Převis sněhu, který jsme viděli cestou nahoru byl totiž extrémní a šance, že na něj vlezeme a utrhneme se s námi příliš velká. Druhá varianta byla Breithorn podejít, jenže v mlze a se zasněženými trhlinami to nebude žádná sranda. Nemluvě o tom, že případná pomoc by se k nám jen tak nedostala. A pak tady byla předpověď na další dny, která nevěstila žádné zlepšení. Po zdravém zhodnocení našich dovedností a zkušeností, počasí a výhledu na další dny jsme se rozhodli vzdát. Nebylo to snadné, protože na tohle jsme se těšili tři roky, ale nechtěli jsme se zapsat mezi tragické příběhy, které začínají slovy: “Já vím, že je blbé počasí, ale když už jsme tady …”

A tak nahazujeme batohy, nasazujeme mačky a jdeme dolů do Zermattu. Cestou po sjezdovce, po které jdeme více méně poslepu si říkáme, že to rozhodnutí bylo rozhodně správné. Docházíme ke stanici lanovky. Plán je sundat mačky, dát si sváču a vyrazit na brutální sestup až dolů. A pak Martinovi pípne na hodinkách bouřková výstraha. A my vzdáváme i sestup a jdeme na lanovku. Poníženě stojíme s turisty, pro které jsme s cepíny a lezeckým matrošem vítaná atrakce, se spouštíme do údolí, vlakem do Tasche, do auta a domů. Hory nás porazily. Ale aspoň máme šanci se vrátit. Naučili jsme se důležitou věc. Vzdát, i když je vrchol na dohled.