Svět se vytratil. Za hradbou mraku, který mě obklopil, se stal příliš abstraktním pojmem na to aby ještě pořád existoval. Jediné, co existuje, jsem já. Mé tělo, které jasně říká, že už nikam nechce, že pro dnešek stačilo. Tělo, které zoufale touží po vzduchu, který dýchalo ještě před několika hodinami. Při každém kroku mi vhání do očí slzy zoufalství. Jenže ... Tohle není možnost kamaráde. Já vím, že chci hodně, ale tady zůstat nemůžeme. A ty to v sobě máš. Můžeš takhle pokračovat několik dalších hodin a pokud řeknu, půjdeš dál ještě spoustu dalších. Jsi jenom uplakaný pytlík kostí a tkání. A já vím, že jsi můj jediný pytlík kostí a tkání, ale podívej se na to takhle. Většinu času ti dávám pokoj, nechci po tobě nic výjimečného, dávám ti jídlo a ne nějaké sajrajty, ale pořádné jídlo, které si zasloužíš, takže teď prostě budeš poslouchat.
Jsem sám. Mačky na nohách se zapichují do tenké vrstvy sněhu, pod kterým je modrý led. Nefouká vítr. Nic, než absolutní ticho. Všechno působí tak něžně, jemně, klidně, přátelsky a definitivně, že tady chci i přes všechno to utrpení zůstat navždy. Ticho prořezává jen můj dech. Hluboký, hladový a nenasytný, toužící přinést plicím ještě víc. Mnohem víc. A kolem je jenom nekonečné prázdno. Absolutní, neprolomitelné nic, které občas prořízne hlasité prasknutí biče. To když se v ledovcích rodí nové trhliny. Smrtící, hluboké brány, vedoucí až na staletí, možná tisíciletí ukrytou skálu. Kdy naposledy spatřila denní světlo? Hvězdy? Pocítila proudění vzduchu?
Já jsem se vytratil. Už tady nejsem. Tělo ví, co má dělat a nepotřebuje mně. Já jsem někde jinde. Na místě, kde se schovávají všechny otázky, které si nepokládáme a přitom si je pokládáme pořád. A na některé konečně nacházím odpovědi.
Comments