Nebát se vzdát

Na začátek trochu kontextu. Že chceme vylézt nejvyšší hory všech evropských států asi víte. Co možná nevíte je, že si to nechceme nijak usnadňovat. I do Vatikánských zahrad určitě vede nějaká těžká cesta. Na přelom května a června jsme si teda naplánovali výstup na Dufourspitze, nejvyšší horu Švýcarska. A to z Zermattu na Testa Grigria a přes celý hřeben Monte Rosy až k výstupu na náš cíl. Ale ani to nám nebylo dost. Rozhodli jsme se jít v době, kdy je většina chat zavřená, takže s batohy sbalenými na náročnou vysokohorskou turistiku s pěti dny přespávání v bivacích a vaření si vlastního jídla. Věděli jsme, že cestou možná neposbíráme všechny čtyřtisícovky, které jsou k dispozici, ale stejně jsme se do toho rozhodli jít. Nakonec jsme se ale našeho cíle museli vzdát.

Na něco se roky těšit, měsíce plánovat, připravovat se, doplňovat vybavení, sledovat netrpělivě počasí a pak stát na prahu vysněného cíle, který je ukrytý v husté mlze, která vám spolu s dalšími faktory brání jít dál, je kyselé jak zkažené hovězí. Chceme vám ukázat, jak jsme situaci vyhodnocovali, protože nebát se vzdát je někdy důležitější, než za každou cenu jít za svým cílem.

1. Naše schopnosti a zkušenosti

Ani jeden z nás nemá dlouholeté zkušenosti s alpinismem. Nenarodili jsme se na skále ani s cepínem v puse a dokonce jsme nezačali ani lézt na základce. Naopak. Začali jsme velmi pozdě. Tak trochu za zenitem. A proto v situacích, kdy by jiní zatli zuby a spolehli se na svůj instinkt a zkušenosti, se my nemáme o co opřít. Proto jsme v naší situaci udělali rozhodnutí, které by zkušení horolezci možná neudělali a šli by tam, kam my jsme se neodvážili. My jsme vysrabili. Ale nestydíme se za to. A doufáme, že se za nás nestydí ani naši blízcí.

2. Aktuální počasí

Vzbudili jsme se do hustých mračen, která se netvářila, že někam zmizí. Zkoušeli jsme na ně foukat, ale nic. Zároveň celou noc silně sněžilo. A fény jsme nechali doma. Zvažovali jsme, že počkáme na okno a vyrazíme na Breithorn, ať si zapíšeme do deníčku alespoň jednu čtyřtisícovku, ale museli jsme uznat, že i když se okno objeví, nemusí vydržet dost dlouho na to, abychom mohli bezpečně vystoupit a sestoupit.

3. Nebezpečný terén

Pokud zůstaneme u Breithornu, nejedná se o nijak náročnou horu. Je to prostě choďák. Jdete tak dlouho, až přestanete stoupat a jste tam. Pak buď pokračujete a sestoupíte do bivaku nebo se vrátíte na Testa Grigria. Při výstupu jsme ale viděli obrovskou sněhovou převěj, která vytvořila pro někoho, kdo cestu perfektně nezná, nebezpečnou situaci. A my tam reálně byli jenom prstem od kečupu na mapě. Kdybychom vstoupili do mraku a neviděli stopy, které přes noc zavál čerstvý sníh, snadno bychom zabloudili, vlezli na převěj a možná i s ní slítli dolů. A to je velmi velmi smrtící situace. A navíc, kdybyste znali Petra, tak víte, že šance, že zabloudí, je větší, než že večer bude žrát čokoládu.

4. Nečitelnost cesty

O snížené viditelnosti a nočním sněžení jsme už mluvili. Ještě den předem byla stopa krásně vyšlapaná a viditelná. Kdybychom nevydýchávali výškovku, mohli bychom bez problémů vyrazit a jít ve vyšlapaných stopách. Takhle bychom se ale museli orientovat na slepo. Bez reálné znalosti terénu a s rizikem zabloudění na převěj by to pro nás bylo příliš rizikové.

5. Skryté trhliny

Jednou z dalších variant bylo Breithorn podejít, dojít na další plánovaný bivak a další den s trochou štěstí pokračovat dál. Ale díky nízké viditelnosti a sněžení hrozilo velké riziko, že se před námi budou schovávat trhliny. A opět je potřeba říct, že jsme trasu znali jenom z mapy a ne z vlastní zkušenosti, takže takové riziko by bylo opravdu vysoké.

6. Nízká šance na záchranu a její rizika

Kdyby se nám něco stalo, bylo by obtížné nás zachránit. Vrtulník by k nám v takovém počasí nepřiletěl a dostat se k nám pěšky, by pro záchranáře bylo velmi velmi náročné a zároveň nebezpečné. V takových situacích je potřeba si uvědomit, že nevystavujete nebezpeční jenom sebe, ale taky záchranáře, kteří by pro vás vyrazili (pokud by vyrazili).

7. Výhled na další dny

Kromě ústupu jsme měli dvě další možnosti. Počkat jestli se počasí zlepší a vyrazit další den. Mohli bychom jít na Breithorn nebo jej podejít a dostat se na další Bivak a odtud pokračovat dál. Jenže počasí rozhodně nevypadalo, že se umoudří. Právě naopak, mělo se zhoršovat. Pokud bychom tedy došli na další bivak, byla vysoká šance, že bychom tam byli do konce týdne uvězněni. Dokázali bychom se o sebe postarat, protože jsme měli dost jídla, možnost si rozpustit vodu, teplé oblečení a spacáky a karimatky. Ale … k čemu by to bylo dobré? Kdyby počasí vypadalo, že se umoudří, bylo by to řešení. Mohli bychom například dojít jen o jeden úsek dál a pak se vrátit, odkud jsme přišli, ale tak to rozhodně nevypadalo. A upřímně, Martin se taky trochu bál, že s Petrovým apetitem by se po pár hodinách musel bát, že Petr sežere všechny zásoby a začne si na něj brousit lžíci.

Hele asi takhle, kde kdo by to šel a kde kdo by to došel. Ale taky možná ne. Kdybychom netrávili mládí kalením a objevováním různých druhů gumových medvídků na divných párty, možná bychom se tam zachovali jinak, protože bychom si více věřili a měli více zkušeností. Ale takhle se nám prostě scvrkly kulky a my se rozhodli jít dolů. A jestli chcete slyšet ještě něco vtipného, tak jsme to dolů ani nedošli, protože nám vyskočilo upozornění na blížící se bouřku a my jsme naskočili do bezpečí lanovky a tím utratili rodinné úspory.

Snad si z toho vezmete něco užitečného. Pokud se jeden člověk rozhodne nejít na Gerlach v zimě v teniskách, mělo to smysl.