Ultramaraton Zapomenuté hory: Petrova zpověď

Ultramaraton Zapomenuté hory je krásný trailový závod v Rychlebkách. Dá se vybrat ze tří tras (76km, 46km a 26km) to alespoň platilo pro ročník 2022 a bude i pro ten v roce 2023. Začíná se a končí v Račím údolí, které je nádherné a kde je Tenčírna v Račím údolí, nádherná stavba a jedno z nejzajímavějších kulturních center v České republice.

Petrův příběh ze Zapomenutých hor

Rozhodně se nepovažuju za běžce. A pokud už bych se považoval za běžce, považoval bych se za běžce chcípáka. A dlouho jsem si říkal, proč lidi běhají závody, když můžou stejně dobře běhat normálně sami a mít klid. Ale pak jsem potřeboval nějakou tu motivaci, protože jsem líný a pomalý, takže jsem se přihlásil na Hruboskalský půlmaraton. Na půlku půlmaratonu, protože jsem líný a pomalý. A tam jsem pochopil, proč to lidi dělají. Z části proto, že jsou líní a líbí se jim luxus vyznačené trasy, občerstvovaček, připravených sprch a záchodů a hromady lidí, kteří se starají o jejich pohodlí. A pak kvůli té atmosféře. Nic vám tak nerozproudí testosteron (dámy prominou) jako hromada lidí, kteří běží před vámi a moderátor, který vyřvává vaše jméno, když proběhnete cílem.

Ani po tomhle zážitku se ze mně ale nestal běžec, který by hecoval pravidelné tréninky, ale stejně jsem to chtěl někam posunout a zazávodit si znovu. A protože znám Račí údolí, nemohl jsem ignorovat závod Zapomenuté hory, který na mně vyskočil při prohlížení videí roztomilých štěňátek na internetu. A já blbec rovnou zaplatil startovné. Řekl jsem si “ale co, natrénuju a bude to v pohodě.” No … zas tak moc jsem tomu nedal. Respektive jsem běhal, ale mnohem méně, než by bylo potřeba. Přihlásil jsem se na půlmaratonovou trasu. Vzdálenost, kterou jsem do té doby neuběhl ani na rovince. Proč? Protože jsem kretén.

A je to tady

Takže pořád ještě jako běžecký chcípák jsem dorazil k Tančírně v Račím údolí, vyklepaný jak ratlík na vibrační podložce a pohled na namakané a nahecované běžce, kteří si kolem mně dělali rozcvičková kolečka, zatím co já jsem seděl, pil čaj a přemýšlel, že si zajdu nenápadně zlomit nohu, abych mohl se ctí odstoupit, mi moc nepřidal. A pak přišel okamžik startu a nebylo cesty zpět. Takže jsem vyrazil.

Trasa je nemilosrdná a v podstatě celou první polovinu se stoupá. Takže ostrý start pro tupého běžce. Už si nepamatuju, po kolika stech metrech jsem začal litovat, že jsem do toho šel. Nepamatuju si, po kolika kilometrech jsem byl přesvědčený, že umřu, ale trpěl jsem od prvního okamžiku. Ale ta trasa! Ta trasa je tak strašně nádherná, že na tu bolest, kterou cítíte, prostě zapomenete. Měli jsme štěstí, že se nad Rychlebami vznášel opar, takže atmosféra byla prostě kouzelná. Ale i tak, časem už ani nádhera trasy nepřevážila utrpení idiota, který vyrazil na závod, na který neměl. Vzpomněl jsem si na slova jednoho kamaráda, který mi řekl: “Do kopce prostě jdeš. Časem se ale mění to, co hodnotíš jako kopec.” Ty kráso, jaká tohle je absolutní pravda, kterou by měli tesat do kamene a pak s ní za zvuku famfár sestoupit na vrchol hory a zvěstovat ji všemu lidu. Nikdy bych ale nečekal, že jako cestu do kopce vyhodnotím i seběhy. Už to prostě nešlo, nemohl jsem. Rozběhl jsem se a pak musel zase zpomalit. Nohy mě pálily jak Giordana Bruna. Možná na to mělo moje srdce a plíce a měl jsem ještě pořád dost energie, ale nohy, ty už odcházely a kdyby mohly, tak by utíkaly od toho tupce. Časem to z kopce bylo horší, než do kopce. Tak jak jsem na začátku toužil po sebězích, tak jsem toužil po stoupání. Ale pak jsem se podíval na hodinky, které mi říkaly, že jsem na trase tři a půl hodiny a řekl si, že to dám pod čtyři. Že na to mám. Že sobě, své holce a nenarozenému synovi dokážu, že nejsem zase takový chcípák. A tak jsem zatnul zuby a plíživý krok zrychlil na krok běžného invalidy. A pak přišel závěrečný seběh. To už mě nohy bolely tak, že jsem je nemohl ani pokrčit. Spíše jsem seskakoval, než sbíhal a potlačoval slzy bolesti. Až jsem konečně dorazil na závěrečnou rovinku, probudil v sobě zvíře a rozběhl se. Cílem jsem prostě nechtěl projít jako nějaký ubožák. Chtěl jsem proběhnout jako alfasamec. Nebo aspoň samec. Sameček. Poslední desítky metrů mě nohy bolely tak, že jsem si myslel, že se mi každou chvíli musí přetrhnout šlachy. A pak jsem byl v cíli. Mrtvý, zničený, smradlavý, ale pod čtyři … počkat. Sakra! Zapomněl jsem, že mám na hodinkách zapnuté automatické pauzy, když se zastavím. A hodinky vyhodnotily, že jsem stál velký kus trasy. Ani ten debilní kus techniky nepoznal, že to co předvádím je běh! Finální čas 04:12:34 a 154. pozice ze 196ti v kategorii. Ale mi o pozici nešlo. Chtěl jsem to prostě zažít. A víte co? Byl to nádherný zážitek, který se strašně těším, až si zopakuju. Takoví asi jsme, že…. Hodiny bojujeme, trpíme bolestí a únavou, posouváme se na hranici našich možností a někdy je i překračujeme, celou dobu se z nás řinou sprosťárny stejně jako pot. V půlce trasy si říkáme, že jsme udělali největší chybu našeho života a když proběhneme cílem? Chceme jít znovu. Hned zítra.

Nebylo to jenom utrpení

Ano vím, že tenhle článek byl hlavně o utrpení, ale ten závod byl krásný. Byl nádherný. Příroda Zapomenutých hor je téměř panenská. A Tančírna v Račím údolí, kde se odehrává veškerý program, to je krásná stavba, ve které chcete strávit nějaký čas. A i kdybyste se nevydali na tenhle závod, podívejte se na jejich neskutečně nabušený program a někdy tam vyražte. Den předem, ať si projdete okolní přírodu, a druhý den zapařte na oblíbenou kapelu nebo si užijte filmový festival.

A ještě jedna vzpomínka. Když jsem seděl zničený v cíli a “já kretén” se pomalu měnilo v “tyjo, hned bych šel zas!”, doběhl první běžec z nejdelší trasy (76km s převýšením skoro 3000). A ten vypadal, že by šel klidně znovu. V cíli vypadal, jako kdyby si právě dopřál příjemnou rozcvičku. Udělal rekord trasy! Ale bohužel byl diskvalifikován, protože přeběhl jednu kontrolu.

A tady asi můj jediný tip, který jsem ještě nezmínil. Dejte si pozor na kontroly. I když se organizátoři snaží to každý rok vychytat o trošku líp, v zápalu běhu a počítání kilometr do smrti je snadné některé přeběhnout. Upřímně velké většiny jsem si všiml hlavně díky tomu, že kolem ní byl hlouček lidí.

Tak co? Proč jste ještě tady? Běžte na zapomenutehory.cz a zaregistrujte se. V roce 2023 se běží 21.10.

Pokud jsem Vás ještě nepřesvědčil, tak tady je trailer:

A na závěr moje fotka z trasy (z facebooku Zapomenutých hor). Rozběhl jsem se jenom kvůli tomu, abych měl vzpomínku na to, jak běžím a ne jdu.